Zpěvák Jindra Polák ze skupiny Jelen: „Bývám jelen ze změn jízdních řádů“

Jako jeden z mála populárních hudebníků jste rodilý Pražák. Kde jste prožil dětství ?

Je to tak, i když na druhou stranu jsem vyrůstal na Suchdole, což v té době byla spíš vesnice (smích). Ale byla to paráda. Velice rád vzpomínám na to, jak jsme s naším bassetem Sanym chodili na procházky po areálu Vysoké školy zemědělské - dneska je tam všechno zastavěné, ale tenkrát tam byly hlavně trávníky a stromy a tajuplné cestičky. Hodně jsem tam jezdil na svém teréním kole BMX, s klukama jsme sjížděli prudké kopečky a skákali ze schodů, žádné helmy ani chrániče, ještě že to rodiče neviděli! Taky moc rád vzpomínám na procházky roztockým lesem. Pro dítě to tam byl prakticky ráj.

Prý jste se už jako dítě dostal díky babičce do zázemí chrámu Svatého Víta. Co vás tam nejvíce upoutalo?

U Sv. Víta se mi vždycky líbily obrovské varhany a také kulatý otvor v podlaze na ochozu nalevo od kůru, kudy se dalo koukat do místnosti dole. Moc rád jsem pozoroval andělíčky na stropě a poslouchal sbor. Moje babička měla nádherný soprán, a když zpívala sólo, vůbec by vás nenapadlo, že zpívá… no, babička (smích). Víc mě ale fascinovalo, když jsme chodili ke Sv. Jakubu - tam totiž nad vchodem visela zčernalá useknutá ruka zloděje, který kdysi v kostele kradl. Z toho jsem byl jako kluk úplně na větvi!

Jak se vám žije v současném místě bydliště?

Zůstal jsem v Praze 6, bydlíme s rodinou v Dejvicích a mám to tu moc rád. Líbí se mi, jak se městská část o šestku stará a taky mám radost z nových míst a podniků, které tu vznikají.

Jako frontman skupiny Jelen – z čeho jste v poslední době v Praze jelen?

Občas bývám jelen ze všech těch změn jízdních řádů, ale aspoň mě to udržuje bdělého a ostražitého! (smích) A taky ze všech těch oprav a uzavírek, které se poslední dobou všude vyrojily. Normálně nejezdím po Praze autem příliš často, ale poslední dobou už nevyjíždím prakticky vůbec.

Vy vůbec při dopravě po hlavním městě upřednostňujete raději tramvaj než automobil. To se tak rád mačkáte?

(smích) No to zas tak úplně ne. Ale přijde mi, že už je Praha tak zacpaná auty, že poslední, co potřebuje, je jelen za volantem. Navíc pokud člověk netáhne něco opravdu těžkého, MHD se všude dostane rychleji a (aspoň pro mě) ve větším klidu.

V jaké tramvajové lince vás fanoušci mohou nejčastěji potkat?

Před pár lety bych asi odpověděl „v noční“! (smích) Ale teď většinou asi hlavně ve spojích, co jedou z Vítězného náměstí, to je takový můj styčný bod.

Vystřídal jste několik zaměstnání, než převážila muzika. Pracoval jste v divadle, restauraci, internetové kavárně, prodával křišťál a databáze, živil se jako grafik. Co z toho vám šlo nejhůř?

Nejhorší byly jednoznačně ty databáze! (smích) Na to místo byl zapotřebí někdo vyrobený z manažerského materiálu a na to já byl vždycky moc bohém. Nakonec jsme se po vzájemné dohodě rozloučili a myslím, že jsme si všichni dost oddechli. Ale rozhodně to nebyl ztracený čas, protože jsem v té práci potkal svojí ženu, takže díky bohu za to!

Zaujala mne historka z vašeho života, kdy se v časopise, ve kterém jste pracoval, stal průšvih, a vy jste dostal tak vysokou pokutu, že jste se musel s kytarou postavit v Praze na ulici a vydělával si na jídlo. Za co se platí tak enormní pokuty?

Pracoval jsem jako grafik a vznikl nějaký problém ohledně umístění inzerce. Inzertní oddělení tenkrát bojovalo s vedením naší redakce, nikdo na sebe ten průšvih nechtěl vzít. A tak to padalo dolů a dolů, až to dopadlo na mě a níž už nikdo nebyl…

“Pouliční umělci jsou pro město jednoznačné plus

Uživil byste se buskingem, tedy pouličním vystupováním?

Těžko říct, jak by to bylo dneska. Umím si představit, že kdybych byl sám a nemusel živit rodinu, že by se člověk dokázal nějaký čas protlouct.

Mělo by být muzicírování povoleno v Praze kdekoli? Takhle vlastně vznikla vaše píseň Nebe nad Prahou… Přikláníte se na stranu buskerů a turistů nebo těch, kteří tam žijí nebo pracují a slyší tři songy od rána do večera?

Já jsem rozhodně na straně buskerů. Zažil jsem, jak to funguje venku, hlavně v Irsku a myslím si, že pouliční umělci jsou pro město jednoznačné plus.

Název vaší kapely Jelen vznikl spontánně podle vaší první písničky. Přesto – má někdo ze sedmičlenné sestavy doma lovecký lístek?

Pokud vím, tak ne - a já navíc nejím maso, takže to je úplně ztracený případ. Nejoblíbenější vtip mojí dcery je, že táta je vegetarián, což v řeči indiánů znamená „špatný lovec“… (smích) Ale Ondrův švagr je myslivec, od něj jsme dostali ty parohy, které můžete vidět přidělané na bubnu na pódiu.

Nosíte jméno Jelen, máte album Vlčí srdce – jaký vztah máte ke zvířatům?

Já zvířata všeobecně miluju, teda až na pár šesti- a osminohých vyjímek. Měl jsem dva psy, teď máme kocoura, máma měla statek s koňmi, doma má asi dvacet koček… Pořád se kolem mě nějaká zvířata motají. Moc bych chtěl psa, ale máme malý byt, tak snad do budoucna, až si pořídíme nějakou zahradu. A do postele mi vždycky lezla všechny zvířata, co doma byla, nejsem vyloženě přísný páníček.

Někdo namítá, že chování zvířat z zoologických zahradách, zejména těch velkých a důstojných jako jsou jeleni nebo šelmy, je trápení zvířat. Vy sám do ZOO chodíte. Co se vám tam líbí?

Tohle je složitá otázka. Já osobně jsem samozřejmě radši, když můžou zvířata žít ve volné přírodě, ale pro spoustu druhů je díky našemu „hospodaření“ s planetou zoologická zahrada vůbec poslední naděje na přežití. To, co se zvířatům děje, ať už vinou našich zásahů do jejich přirozeného prostředí, nebo vinou pytlačení a obchodu s částmi jejich těl, je naše obrovská ostuda a selhání. A v tomhle případě díky bohu za všechny zodpovědné lidi ve vedení zoologických zahrad a za všechny, kdo se tam o zvířata starají. Hodně třeba sleduji pana Bobka, který je ředitelem pražské zoo a který se mimo jiné hodně zasloužil i o to, že se spousta zvířat mohla vrátit zpátky do míst, kde už byla na pokraji vymření.

Jako kapela jste začínali v podstatě s anglickými texty. Má šanci u nás na přežití kapela, která zpívá „jenom“ česky?

Je pravda, že některé moje písničky, které vznikly ještě v době, než vznikl Jelen, měly původně anglický text, ale s klukama jsme měli od začátku jasno v tom, že chceme dělat českou muziku, s texty takzvaně „o něčem“, které lidi jednak osloví a taky si je můžou zazpívat. A myslím si, že ta šance na přežití je pro česky zpívající kapely veliká. Písničková forma u nás má obrovskou tradici a naopak si myslím, že lidem už nějakou dobu taková muzika chyběla a je dobře, že se poslední dobou objevila spousta kapel, které v té tradici pokračují. Napsat český text, který dává smysl, je výzva, kterou mě osobně pořád baví překonávat a čeština je krásný jazyk, se kterým je radost pracovat.

Co všechno čeká Jelena od podzimu?

Až nám skončí festivalová sezóna, tak se na chvíli podíváme na Slovensko, kam vyrazíme jako předkapela skupiny Desmod na jejich turné, na které tam navážeme i několika samostatnými koncerty. A na prosinec chystáme čtyři velké vánoční koncerty, poslední z nich bude 17. prosince v pražském Fóru Karlín. Už teď se nemůžeme dočkat!

Blíží se nám parlamentní volby. Uvidíme vás i na nějakých politických mítincích?

Na mítincích nás neuvidíte, my se jako kapela politicky neangažujeme, naše místo je na pódiu, mezi našimi fanoušky, tam je nám nejlíp!

Sledujete tuzemskou i zahraniční politiku? Co říkáte tomu, co se kolem nás děje?

Politiku sleduji spíš zběžně, čas a energii, které mám, věnuji radši kapele a svojí rodině, to jsou pro mě jasné priority.

Jako otec sedmileté dcery – nemáte strach o její budoucnost?

Nemám, jak jí znám, myslím, že se o sebe dobře postará! (smích)

Vaší manželku jste získal díky hudbě, slovu, nebo na osobní charisma?

To byste se museli zeptat asi jí… (smích) U nás to bylo tak, že jsme oba od první chvíle věděli, že k sobě patříme. Často se mluví o tom, že člověk hledá svůj protějšek, druhou část celku a u nás to vyšlo na 100%. Neumím si představit, že bych měl být s někým jiným a jsem moc šťastný a vděčný za to, že můžu mt takovou rodinu, jakou mám.

Měli jste první rande na Václaváku pod ocasem?

Nejsem si úplně jistý, kde jsme první rande měli, ale jsem si docela dost jistý, že pod ocasem jsme se za těch 17 let co se známe, nesešli ani jednou! (smích)

Box

Jindra Polák

- narozen 2. 12. 1979 v Praze
- spoluzakladatel, zpěvák, harmonikář a kytarista sedmičlenné kapely Jelen
- pracoval v divadle, restauraci, internetové kavárně, prodával křišťál a databáze, živil se jako grafik

• v roce 2015 převzala kapela Anděla za Objev roku za rok 2014 a letos za kapelu roku 2016

• ženatý, dcera (7)